Americký jaderný útok na Hirošimu a Nagasaki před 75 lety zabil okamžitě přes 100 tisíc lidí. Během let podle japonských zdrojů počet obětí narostl přibližně na půl milionu. Na druhou stranu podle převažujícího mínění pomohl donutit ostrovní říši složit zbraně, což ušetřilo životy mnoha jiných civilistů a také statisíců amerických a japonských vojáků při plánované invazi. Po svržení obou bomb se rozběhly jaderné závody, které paradoxně pomohly zabránit nové světové válce.

USA si udržely jaderný monopol jen krátce, od roku 1949 se na ně dotáhl jejich hlavní rival, komunistický Sovětský svaz. Bombu sestrojil rovněž díky svým špionům, kteří pronikli k přísně střeženému americkému tajemství.

Později se přidaly Velká Británie a Francie, následovala Čína, s francouzskou pomocí Izrael, ještě později Indie a Pákistán. Nakonec, v roce 2006, do jaderného klubu vstoupila Severní Korea.

Od samého počátku atomové zbraně ovlivňovaly podobu válečných konfliktů a celou politiku. Spor se ovšem vede o to, zda v dobrém, či špatném. Podle amerického konzervativního teoretika Kennetha Waltze pozitivně, protože zajistily základní stabilitu mezinárodního systému.

Tvrdí to i česko-americký historik Igor Lukeš. "Ohledně studené války je to jasné. K empirickým důkazům patří korejská válka, maďarská krize, stavba Berlínské zdi, karibská krize, srpen 1968 a opakované výbuchy nespokojenosti v Polsku. Nic z toho nevedlo k ozbrojenému konfliktu mezi Východem a Západem. Bylo tomu tak částečně proto, že nukleární zbraně kvůli devastujícím účinkům skutečně nikdo nepoužije," uvedl Lukeš před časem pro týdeník Respekt.

Strach z jejich účinků se přitom znásobil už v 50. letech, kdy vojáci vyzkoušeli termonukleární exploze přibližně tisíckrát ničivější než výbuchy prvních atomových bomb.

Atomová stabilita

Hlavní protivníci studené války, Spojené státy a někdejší SSSR, proti sobě nikdy otevřeně nebojovali. Po 40 let se spokojili se zástupnými konflikty, které vedli jejich spojenci v rozvojovém světě. To je případ korejské či vietnamské války nebo pozdějších bojů v subsaharské Africe. Velmoci přitom testovaly, jak daleko je možné zajít a do jaké míry lze překreslit neformálně stanovené zájmové sféry.

Daní za křehkou stabilitu byl ne­ustálý strach z náhodného rozpoutání jaderného konfliktu. Ať už kvůli selhání techniky nebo lidí. Nebezpečí zvyšovalo hromadění jaderných zbraní, kdy ke stále silnějším a přesnějším raketám a bombám přibyly jaderné granáty určené k zastavení tanků na bojišti.

Koncepce MAD je založena na tom, že protivníka lze vymazat i odvetným jaderným úderem. Válka pak nemá smysl.

Sovětský svaz i Spojené státy rychle pochopily, že jadernou válku rozpoutat nemohou, závody ve zbrojení však s neztenčenou intenzitou pokračovaly do poloviny 80. let. Tehdy arzenály obou supervelmocí zahrnovaly na každé straně více než 20 tisíc jaderných hlavic a bomb. Přitom podle sovětských počítačových modelů z roku 1983 by výbuchy jen čtvrtiny z nich srazily teplotu na Zemi (vedle jiných katastrofálních dopadů) na několik měsíců o desítky stupňů.

Teoretickým zdůvodněním pro hromadění jaderných zbraní se stala koncepce vzájemně zaručeného zničení, známá
pod anglickou
zkratkou MAD.

Tedy že obě mocnosti disponují takovou jadernou kapacitou, že i při odvetném úderu, tedy po svém napadení, mohou útočníka zcela zničit a vzít mu naději na výhru.

Existuje ovšem názor, že vliv jaderných zbraní byl menší.

Jejich pozitivní úloha za studené války a představa, že zásadně proměnily mezinárodní politiku, se přeceňuje například podle amerického politologa Davida Hollowaye, který se jadernou tematikou dlouhodobě zabývá.

"Zatím nemáme k dispozici důkaz, který by potvrzoval, že se díky jaderné bombě Spojeným státům podařilo Sovětský vaz přimět, aby se někdy zachoval jinak, než chtěl," vysvětluje Holloway. Připomíná v této souvislosti Stalinovo ovládnutí střední Evropy či jeho souhlas se zahájením komunistického útoku na Jižní Koreu. Nevěří, že jaderná hrozba zastavila komunistickou expanzi směrem do vyspělých zemí. Současně odmítá tvrzení, že se jaderným závodům dalo vyhnout a že tomu mohla zabránit smírnější politika Západu.

Jaderné zbraně nepokládá za mírotvorný prostředek ani harvardský profesor Skot Sagan a argumentuje při tom současností, dobou po zániku bipolárního světa, kdy nebezpečí jejich použití nekleslo, ale spíše narostlo. A připomíná, že se navíc mohou dostat mimo držení státem, do rukou teroristů.

Jiným případem jsou jaderné "nehody". Například v roce 1986 se v Atlantiku potopila americká ponorka s 34 jadernými hlavicemi. A ty jsou v hloubce pěti kilometrů dodnes. O sovětských nehodách informace chybí.

Příliš vysoká cena?

Odpůrci jaderného zbrojení připomínají také astronomické částky, které si jaderné vyzbrojování vyžádalo. Pravdu ale mají tak napůl. Samotný vývoj první pumy, americký projekt Manhattan, přišel v letech 1941 až 1946 na dvě miliardy tehdejších dolarů. Šlo však o zlomek, o 0,7 procenta z celkových armádních výdajů USA, které za stejné období byly téměř 290 miliard dolarů.

Americké výdaje za studenou válku mapuje studie Brookings Institution. Podle ní vynaložily USA do roku 1998 na jaderné zbrojení 5,5 bilionu dolarů, což v uvedeném roce odpovídalo téměř přesně federálnímu rozpočtovému dluhu.

Nyní se podle zprávy Mezinárodní organizace pro zákaz jaderných zbraní odhaduje, že se ce­losvětově na nukleární zbrojení v roce 2019 vydalo 73 mi­liard dolarů. Polovina z toho v USA, 10 miliard v Číně a přes osm miliard v Rusku. Je to sice hodně, přesto jde o necelé jedno promile světového HDP, který loni dosáhl 87 bilionů dolarů.

V následujícím desetiletí hodlá americká vláda podle posledních plánů vydat na modernizaci jaderného arzenálu 494 miliard dolarů, což představuje sumu 50 miliard ročně, asi sedm procent každoročního vojenského rozpočtu.

Na hraně apokalypsy

Ačkoliv na atomové zbraně jde daleko méně peněz než na běžné, sama existence jaderných prostředků umožňuje, aby k jejich nasazení došlo. Od bombardování japonských měst se svět také už několikrát ocitl v situaci, kdy politici a generá­lové uvažovali o jejich použití v pro­­bí­hajících válkách nebo k preventivnímu úderu.

USA a Čína jsou jako siamská dvojčata. Musí přistoupit na kompromisy, které jsou pro jiné neúnosné.

V říjnu 1973, ve chvíli, kdy se izraelské armádě na počátku jomkipurské války s Egyptem a Sýrií nedařilo zastavit nepřátelský útok, zvažovala podle historika Jana Wannera vláda v Tel Avivu nařídit jaderný úder. Byly proto aktivovány rampy raket Jericho a připraveny bombardovací letouny. Celkem mělo jít o 13 náloží o síle hirošimské bomby. Existují ovšem odhady, že výbušná síla některých z nich byla mnohonásobně vyšší. Cílem byla vojenská velitelství protivníků nedaleko Káhiry a Damašku.

Arabské země, připomíná Jan Wanner, pro takový případ počítaly se sovětským atomovým útokem na Izrael, nicméně jeho jasný příslib od Moskvy nikdy nezískaly. Po obratu konvenční války v izraelský prospěch byl jaderný poplach po několika dnech odvolán.

O preventivním jaderném úderu proti čínským vojenským zařízením uvažovali sovětští generálové v roce 1969 za narůstajících rozepří mezi sovětským a čínským vedením. Proveditelné to bylo, protože Peking měl v té době jaderných zbraní a jejich nosičů jen málo. Plány ale v zárodku zastavily pochyby politiků a americký nesouhlas.

Nasazení jaderných zbraní hrozilo i v řadě dalších konfliktů, včetně vietnamské války. Ke globální katastrofě bylo nejblíže v roce 1962, kdy hrozil boj mezi USA a SSSR o Kubu. V současné době atomový střet nelze vyloučit především za případného konfliktu Pákistánu a Indie. Zejména za situace, že by slabší Pákistán na bojišti začal prohrávat a chtěl za jakoukoliv cenu zastavit indickou ofenzivu.

Záchrana před pastí

Jaderné zbraně přesto mohou být záchranou před tím, co americký politolog, bezpečnostní analytik a někdejší poradce Pentagonu Graham Allison s odkazem na válku starořeckých Athén a Sparty nazývá Thúkididovou pastí. A to podle antického dějepisce, který příčiny této války popsal a označil ji za nevyhnutelnou.

Allison s odkazem na historii varuje před zopakováním scénáře, kdy za střídání ekonomické a politické dominance často došlo ke zničujícím válkám mezi "nastupující" a "odcházející" mocností. Nyní tedy mezi Čínou a USA. Jenomže hrozba absolutního zmaru toto pravidlo podle Allisona přece jen mění.

S odkazem na zkušenosti ze soupeření mezi USA a SSSR totiž míní, že jakmile si dva proti sobě stojící státy zajistí silné jaderné arzenály, horká válka již není obhajitelnou možností. Takové poznání pak musí zabudovat do své zahraniční politiky.

"Spojené státy a Čína jsou nerozlučná siamská dvojčata. To znamená, že musí přistoupit na kompromisy, které by za jiných okolností považovaly za neúnosné. Musí sobě i svým spojencům zakázat kroky, jež by mohly eskalovat v otevřenou válku," tvrdí Allison.

Problém je, že mnoho politiků i vojáků poučení z dob studené války pokládá za dávnou historii, která už neplatí. A utěšují se možností, že by se konflikt omezil na boj konvenčními zbraněmi.

Jenomže podle scénáře vypracovaného americkou RAND Corporation by i taková nejaderná válka vedle ohromných škod přinesla už v prvním roce pokles americké ekonomiky o 10 a čínské o 35 procent. A záruka, že nepřeroste ve střetnutí jaderné, by stejně neexistovala.